Podle mého názoru, když je někdo zamilovaný, tak je mu dobře. Myslím si, že je hodně lidí zamilovaných. Já sama jsem si řekla, že už ani nevím, jaké to je, když jsem zamilovaná. Jsem dlouho sama, chtěla bych se zamilovat. Ale mám strach. Mám opravdu veliké obavy, abych se zamilovala, protože mé dva poslední lásky byly opravdu katastrofální. Bylo to hrozné. Nevěděla jsem, co mám potom dělat. Stála jsem doma jenom brečela do polštáře. Chtěla jsem opravdu nějakou lásku, se kterou budu dokonce života. Já sama také musím přiznat, že jsem se někdy v životě s nikým nerozešla.
Vždycky se on rozešel se mnou. A tyto dvě poslední lásky byly opravdu hrozné. Řekla jsem si, že už se snad nikdy nezamiluji. Chtěla jsem se zamilovat. Proto jsem říkala mamince, ať už mi nikoho nenutí, bylo mi šestatřicet let a maminka mi stále někoho nutila. Ona říkala, že chce, abych měla partnera. Že prý se matka samoživitelka. Že prý bych neměla být sama. Já chápu že maminka to se mnou myslela dobře. Jenomže když se mamince řekla, že ona je také sama, tak na to vůbec nereagovala. Potom jsem se dozvěděla, že když se usmívala, tak mi řekla, že už se půl roku schází s jedním mužem.
Byla jsem docela překvapená, ale byla jsem zároveň i ráda. Protože moje maminka byla několik let také sama. A taky se mi kolikrát říkala, aby si našla partnera. Proto ona možná tohle říká, nyní mě. Jenomže tohle je něco úplně jiného. Přece se nebudu hledat nějakého muže jenom, abych potěšila maminku. Tak samozřejmě bych chtěla partnera. Jenomže když nikoho nemůžu najít, tak proč bych jenom tak s někým byla? Proto jsem si řekla, že nejlepší. Bude bych tomuhle nechám všemu volný průběh. Takový volný průběh, že třeba se někdo naskytne úplně náhodou. Nemám ráda, když jsem do něčeho nucená. A už vůbec ne do lásky, nebo abych byla nucená do vztahu.